Adalbertův deník

Jak psát příběhy, povídky, ...

Na tyto témata existuje spousta článků a návodů. Tímto se jim nesnažím nijak konkurovat, ale chci si spíše srovnat vlastní nápady a myšlenky. Nepíši tedy žádný návod pro vás, čtenáře, ale pouze sestavuji vlastní „recept“ na příběhy. Dost již bylo úvodních slov, zde předkládám samotný návod:

1. Vím, o čem chci psát – přeskakuji na oddíl II. Jinak postupuji podle následujících bodů:
   1. Nechám volně řetězit své představy, dokud se mi nějaký nápad nezalíbí. Nápad převedu na scénu (např. jako jedna scéna ve filmu) a rozmyslím si, na které místo v příběhu scénu zařadím. Napadne mě, že by to mohl být logický začátek dalších událostí? Či naopak prostě cítím, že tohle by bylo dobré zakončení? Podle umístění si kladu různé otázky.
   2. Bude příběh touto scénou začínat? Potom:
      1. Představím si detaily okolo a vymyslím poutavé představení.
      2. O scéně uvažuji. Co bude dál? Stane se něco logického, očekávaného nebo zahraje na struny náhoda a dojde k překvapivému zvratu či k nějaké naprosté absurditě?
      3. Odpověďmi na tyto otázky rozpracuji ve své představivosti pokračování příběhu.
   3. Nebo je snad tato scéna vyvrcholením a zakončením příběhu? Pak:
      1. Opět o scéně zauvažuji a představím si ji.
      2. Jak by k tomu mohlo dojít? Postupně se příběh dobere k neodvratitelnému závěru? Nebo chci čtenáře napínat a zapracovat mnoho překvapivých obratů?
      3. Odpověďmi na tyto otázky odvodím počátek příběhu.
   4. Taky mě mohla napadnout scéna někde uprostřed příběhu. Jednoduše spojím dohromady body 2. a 3. a příběh „nabalím“ na tuto scénu.
   5. Vystačím si pouze s jednou scénou? Mohu dále vymýšlet nové scény, rozpracovávat je a nakonec spojit do jednoho celku. Ať tak nebo onak si znovu vše představím, promyslím a nechám ve své mysli stvořit konečnou podobu příběhu.
2. Mám tedy představu o příběhu a chci jej sepsat. Než opravdu začnu psát, provedu ještě pár maličkostí, abych si ujasnil mysl a později se neodchýlil od původního záměru.
   1. Je dobré sestavit si jednoduchou osnovu. Asi to zní jako ve škole, ale osnova mi pomůže vzpomenout si, jak jsem to vlastně myslel. Nemusím však dodržovat tu školní a sestavím si vlastní, která zachytí i jemné detaily, jež bych rád zpracoval, ale později bych na ně mohl zapomenout. Ve výsledku pak osnova může vypadat spíše jako uspořádané poznámky.
   2. Podle příběhu si zvolím styl psaní. Budu psát zdlouhavější popisy nebo raději krátké akční věty, které vyjadřují napětí? Píši-li středověký příběh, budu pro přímou řeč využívat archaismy? Modernější příběh zase naskytuje možnost užití hovorových a vulgárních výrazů z dnešní doby. Samozřejmě výjimka činí pravidlo a všechno můžu nápaditě zkombinovat. Kladu si všelijaké otázky a své rozhodnutí si dopíšu k osnově, abych měl vše pohromadě.
   3. Vše jsem si promyslel, teď již stačí jen nalézt vhodný název. Právě tady často kriticky selžu. Většinou si tedy nechávám tuto, sobě nepříjemnou, povinnost až na konec. Někdy se může stát, že mám název a chci psát podle něj. To už je pak jiný způsob, který se mi hodí spíše pro psaní úvah a podobných slohových útvarů, jen ne příběhů a povídek.
3. Konečně následuje vlastní sepsání příběhu, ale i zde mám svá pravidla.
   1. Neměl bych se do ničeho příliš nutit. Psaní by mělo vycházet přímo ze srdce. Ideálně by mělo být tak přirozené jako samotné vymýšlení příběhu. Nezatěžuji se proto gramatikou, slovosledem, atd. Sepíšu čisté myšlenky. Tento polo-hotový výtvor zachovám v nezměněné podobě. V případě rozsáhlých změn bych mohl něco špatně opravit a později bych si nevzpomněl na původní myšlenku.
   2. V tomto bodě si stačí svoje dílo přečíst a porovnat ho s osnovou, jestli se mi opravdu podařilo proměnit myšlenky ve skutečná a srozumitelná slova. To někdy bývá velmi složité.
   3. Zbývá tedy předlohu přepsat do čistopisu, kdy opravím všechny chyby, ať už gramatické či slohové nebo takové a makové. Ale hlavně původní tok myšlenek upravím na obsah srozumitelný čtenářům, kteří mi do hlavy nevidí a nemají ponětí, co přesně se jim snažím sdělit. Popřípadě jim připíši další osvětlující popisy.
   4. Poslední úkon spočívá v grafické úpravě písma, odstavců, kapitol, apod.
4. Před samotnou prezentací veřejnosti či přátelům bych měl dílo nechat přečíst svým „nejvěrnějším“ přátelům, kteří jej objektivně zkritizují a poradí, co případně zlepšit. Po všech útrapách mohu konečně dílo vypustit do světa.

Předpokládám, že mnoho už jste věděli sami, ale opakování je přece matkou moudrosti. Navíc jste měli možnost na problematiku psaní nahlédnout z jiného pohledu – totiž z mého. Věřím, že si pár rad zapamatujete a tento „recept“ si sestavíte podle vlastní „chutě“.