Esej na téma touhy po věčnosti krásných okamžiků a tedy touhy po smrti. Jak může touha po smrti souviset s krásnem?
Jak spolu souvisí krásno a smrt? Začínám si všímat, že krásný prožitek mě často vede k úvahám o konci. Všechno má svůj začátek a také konec. I sebekrásnější okamžik musí jednou skončit, i když bych často rád, aby trval na věky. Ovšem i konec má své výhody. Z konce jednoho prožitku může vzniknout začátek nového a možná ještě krásnějšího okamžiku. Ale opět zjišťuji, že je to okamžik, který má také svůj předem daný konec. Je i takovému trýznivému opakování někde konec?
Věřím, že smrtí život nekončí. Naopak po smrti už nejsme vázáni tělem a hmotou. Jsme osvobozeni od nedokonalostí tohoto pomíjivého světa. Myslím si, že i čas ztrácí tu hodnotu, kterou pro nás má nyní. Co se tedy stane s tím nejkrásnějším okamžikem po smrti? Tak, jako po smrti začíná život věčný, se i každý okamžik stává věčným. Není čas, je pouze věčnost. Všechny okamžiky, které v tomto životě musí skončit, aby mohly přijít okamžiky nové, zůstanou po smrti již navždy. A ještě ke všemu najednou. Už není potřeba čekat na další začátek a není potřeba strachovat se jeho konce.
Kdybych to zkusil nějak připodobnit, život je jako film, který se dá přehrát pouze jedním směrem, jednou rychlostí a nelze zastavit. Po smrti se takový film úplně rozpadne. Není potřeba nic přehrávat, zastavovat nebo přetáčet a zrychlovat. Jednotlivé obrázky filmového pásu leží před námi všechny najednou a jsme schopni je také všechny najednou pojmout a vstřebat. Snad je ta představa alespoň trochu uskutečnitelná.
Proč o tom mluvím v návaznosti na krásné okamžiky a ne třeba ty špatné? Horší chvíle prožíváme úplně stejně jako ty krásné. Jednou začnou a jindy také skončí. V tomto pohledu se nijak neliší. Kdo by však chtěl, aby špatný prožitek nikdy neskončil? Mě se taková představa rozhodně nezamlouvá. Dokonce bych byl raději, aby žádný špatný okamžik ani nezačal. A když se již objeví, aby skončil co nejdříve. Napřed jsem tvrdil, že po smrti jsou všechny okamžiky věčné a nikdy nekončí. Ovšem věčnost po smrti znamená také, že nic nemusí začít. A pokud již začne, pak může trvat nekonečně krátce. V tomto smyslu je nekonečně krátký okamžik opakem věčně trvajícího okamžiku. Ztrácí-li totiž čas význam a prožitky jsou před námi jako rozstříhaný filmový pás, pak lze snadno vyřadit ty špatné obrázky.
Takto řečeno tvrdím, že po smrti je všechno pouze krásné. Věřím v posmrtný život a věřím také v Boha. To, co jsem popisoval, je život věčný v Království nebeském. Vstoupit do něj nedokáži. Troufám si tvrdit, že to nedokáže žádný člověk. Takto závažné rozhodnutí, zda vstoupit smím či nikoli, může učinit pouze Bůh sám. Má to svůj háček. Musím Mu říci své ano. Pokud se k Němu otočím zády a řeknu ne, pak ani On nic nezmůže. Člověk je svobodný a jeho svoboda je na jedné straně požehnáním a na straně druhé prokletím. Řekl-li bych Bohu své ne, pak bych sám vstoupil do hlubin pekelných. Lze vytušit, že tady je věčnost úplně stejná jako v nebi. Tím ovšem podobnost končí, protože okamžiky krásné, které jsou v nebi věčné, jsou v pekle nekonečně krátké a snad ani nikdy nezačnou. Co je podle mě horší, všechny okamžiky špatné se v pekle stanou věčnými.
Nechci tvrdit, že nebe nebo peklo obsahuje jen okamžiky, které jsme si prožili během života. V obou případech věřím, že život pokračuje dále. Jen způsobem jaký si stěží dovedu představit. Jasné mi je pouze, že ty nejkrásnější okamžiky u mě vzbuzují touhu po věčnosti. Nebo naopak špatné okamžiky u mě vzbuzují touhu po jejich nekonečné krátkosti. Jasné je mi také to, že v lidském životě je taková věčnost nedosažitelná. Ač je to tedy zvláštní, čím krásnější okamžiky zažívám, tím častěji začínám toužit po smrti. Bylo by to však dobré? Co nic nestojí, za nic nestojí.