Adalbertův deník

Šílenej Irčan

Osamělý sud se houpal ve vlnách. V nedohlednu se rozprostíral širý oceán.

Pomalu připlula loď. Na palubě se ozývaly výkřiky. Lodní trup rozhoupal sud ještě více. Spadly sítě, sud byl zachycen a vytáhla ho silná lana.

Zdálo se mu, že se kolem něj rozprostřela oslnivě bílá záře. Jako by se vracel odněkud z velké dálky, začal si pomalu uvědomovat svoje tělo. Dolehly k němu hučivé zvuky, nejasně si uvědomoval slova. Někdo s ním zatřásl a chvíli na to ho konečně probrala ostrá bolest. Zalapal po dechu a z očí si vytíral chladnou vodu, kterou na něj chrstli. Ležel opřený o sloup, rozhlédl se kolem. Byla tam spousta otrhaných a přesto nebezpečně vyhlížejících mužů. Nad sebou viděl bílé plachty a až na vrcholu stožáru vlála černá vlajka – piráti.

„Už ses probral?“ zahřměl hrubý hlas, který patřil rozložitému muži v dlouhém kabátu s širokým kloboukem na hlavě.

„Kdo jsi?“ zazněl hlas znovu.

„Já nevím,“ odpověděl po krátké pauze chraptivým hlasem.

Vysoký muž si jej chvíli měřil pohledem. „Já jsem kapitán týhle kocábky. Je mi upřímně jedno, kdo jsi, ale docela by mě zajímalo, co jsi dělal v tom sudu,“ po malé přestávce, která byla nabídkou na nepřicházející odpověď, kapitán pokračoval, „tady jsi mezi piráty, nikdo tu není dobrovolně. Většina je tu kvůli vyhýbání se trestu. Ale zavřít někoho do sudu a poslat na moře, to je dost krutý i na mě. Tak co jsi provedl? Nebo možná taky komu?“

„Já nevím,“ odpověděl znovu.

„Víš aspoň něco?“ zvýšil kapitán lehce hlas.

„Nevím, já si nic nepamatuju.“ přiznal.

„Tebe musel někdo pořádně přetáhnout po hlavě,“ trochu se usmál kapitán. „Co teď s tebou mám dělat?“ pronesl řečnickou otázku.

„Já bych ho strčil zpátky do sudu a vyhodil přes palubu. Vůbec se mi nelíbí,“ reagoval někdo z přihlížejících. Byl menší pohublé postavy se zkaženými zuby a podivně se hrbil na jednu stranu.

„Tobě se nelíbí vůbec nic, kulhavej Jacku,“ uchechtl se další.

„Já myslím,“ ozval se kulhavej Jack znovu, „že vypadá jako Ir. Slyšel jsem, že se nějakej Ir plaví na lodi Trojlístek a nikdo, koho potkal, to nikdy nepřežil. Říká se mu šílenej Irčan.“

Udělalo to tiché Puf! a na Jackově rameni se z ničeho nic zjevil malý skřítek. Měl na sobě malý červený kabátek a na hlavě malý třírohý klobouk.

„Co tak vejráš? To jsi nikdy neviděl leprikóna?“ zahlaholil skřítek.

„Kam na ty tvoje historky chodíš, Jacku? Tady ten chlapík loď nemá a šílenej mi taky nepřipadá,“ odpovídal někdo Jackovi.

„Mě teda jo. Podívej, jak na mě divně zírá,“ ušklíbl se Jack.

Trochu se vzpamatoval a podíval se po ostatních. Nezdálo se, že by je leprikón nějak vzrušoval. Spíš to vypadalo, že si ho vůbec nikdo nevšiml.

„Kdo by na tebe nezíral? Víš ty vůbec, jak vypadáš?“ posmíval se další hlas.

„Tak dost! Nemáte nic na práci, chásko líná? Vraťte se makat na svoje pozice,“ rozkázal kapitán. Pomalu se prostor začal uvolňovat, někteří odešli hned, jiní méně ochotně. Jako poslední odkulhal Jack. Leprikón už na jeho rameni nebyl, místo toho se usadil na kapitánově klobouku.

„Pirátský povídačky, nevšímej si jich,“ vybídl ho kapitán „ale s tím zíráním bys měl vážně něco udělat. Tváříš se, jako bys viděl ducha.“

„Asi se mi něco zdá, jsem hrozně zesláblý,“ řekl kapitánovi.

„O mě mu neřekneš? Nechceš, aby mysleli, že jsi šílenej, co?“ zasmál se leprikón.

„Potřeboval bych spíš pořádnýho chlapa, ale co nadělám,“ povzdechl si kapitán, „zpátky do sudu tě nezavřu, ale něco dělat musíš. Zvládl bys opravit plachty? Máme jich pár v záloze, ale jsou na tom špatně.“

„Můžu to zkusit. Myslím, že by to šlo,“ zauvažoval.

Kapitán se mu zdál být přívětivý i přes svůj drsný zevnějšek. Dostal najíst a napít a potom ho posadili do ústraní k rozervaným plachtám. Chvíli mu trvalo, než zjistil, jak je zalátat, ale jistým způsobem se mu to začalo dařit. Dokonce zmizel i ten otravný skřítek, kterého se snažil ignorovat, jak to jenom šlo.

Puf!

„Myslíš, že se mě zbavíš, heh? Já ti pokoj nedám a navíc bys mě mohl začít vnímat,“ pronesl leprikón, který se nečekaně objevil na hromadě plachet.

„Ty se mi jenom zdáš, nejsi skutečný,“ odmítl ho.

„Kdo tvrdí, že jsem? Jasně, že se ti zdám. To proto, že jsi šílenej. A ten kulhavej Jack měl pravdu, nikdo, kdo tě potká, nepřežije. O to už se postarám.“

„Jak? Já tě neposlouchám, nejsi pro mě nic.“

„Neposloucháš? S kým to teda mluvíš?“

„Já nemluvím s nikým! Nikdo tu není,“ odsekl.

„S kým nemluvíš? Já hned věděl, že jsi šílenej,“ hlas patřil Jackovi, který tu najednou stál.

„Já nejsem blázen!“ zvyšoval hlas a začínal být rozzuřený.

„To vysvětluj kapitánovi, až tě nechá hodit přes palubu,“ škodolibě se usmál Jack a měl se k odchodu.

V ruce držel dlouhou jehlu, kterou používal na plachty. Pevně ji sevřel a skočil na Jackova záda. Vrazil mu jehlu do krku. Znovu a znovu. Opravená plachta se začala barvit do ruda. Zděšeně poodstoupil od svého díla.

„Tohle jsem neudělal já,“ hlesl.

„Jasně, že udělal. Nikdo jiný tu není, pamatuješ?“ vysmíval se mu leprikón. „Jestli nechceš, aby tě rovnou zabili, budeš to muset uklidit. A radím ti dobře, zbav se jich všech co nejdřív.“

„Ne, já za nic nemůžu, to všechno ty!“ začínal znovu křičet, ale skřet byl pryč.

Slunce už bylo nízko nad hladinou a začínalo se pomalu šeřit. Jackovo tělo zabalil do potřísněné plachty a strčil ho do bedny i se zbytkem plachet. Potyčka nikoho nepřilákala a zdálo se, že ani Jack nikomu nechybí. Oznámil, že je pořád zesláblý a šel si lehnout do podpalubí. Počkal dlouho do noci.

Potichu se vykradl na palubu, aby se zbavil Jackova těla. Došel k truhle s plachtami a odtáhl zámotek k zábradlí, kde ho přehodil dolů. Šplouchlo to a pak bylo zase ticho. Vracel se zpět a chtěl se konečně vyspat.

„Hej, ty tam! Ty jsi ten ze sudu? Nemůžeš spát?“ zavolal kormidelník z horní paluby. Nikdo jiný tu nebyl.

„Jsem dost rozrušený, pořád si nemůžu na nic vzpomenout,“ vymluvil se a změnil svou trasu ke kormidelníkovi. Po cestě se mu do ruky dostal dřevěný trámek.

„Znal jsem jednoho chlapa. Dostal v krčmě židlí po hlavě a taky si na nic nepamatoval. Docela se tu nudím, tak můžeš zůstat,“ navrhl mu kormidelník.

„Asi se zdržím,“ řekl, ale to už kormidelníkovi nepatřilo. Vzal ho po hlavě trámkem jednou pořádnou ranou, až to křuplo. Bezvládně se svalil na zem.

Puf!

„Tobě se to začíná nějak líbit,“ ocenil leprikón, který se zhmotnil na kormidle. „Překvapil jsi mě, už ti ani nemusím pomáhat.“

Zašklebil se na něj, ale nic neřekl. Vrazil trámek do kormidla a zablokoval ho v jedné poloze. Potom odtáhl kormidelníkovo tělo a hodil ho přes palubu stejně jako Jacka. Ozvalo se další šplouchnutí. Potichu se proplížil podpalubím až k sudům se střelným prachem. Všechny je opatrně naskládal na jednu hromadu. Vzal jeden menší soudek, otevřel ho a sypal cestičku z prachu směrem ven z podpalubí.

Na palubě už na něj čekal leprikón.

„Geniální, to bude krása,“ pochechtával se.

Přidal se k němu se svým nepříčetným úšklebkem. Našel sud, ve kterém ho vylovili. Na jeho boku byl vyrytý malý trojlístek.

„Já ti říkal, že kulhavej Jack měl pravdu. Každá historka v sobě něco má,“ spiklenecky se usmíval skřet.

Potom převalil sud přes palubu s dalším šplouchnutím. Hodil hořící lampu do podpalubí přímo na hromádku prachu. Čtvrté šplouchnutí se ozvalo, jakmile přes palubu skočil sám. Zahřměl silný výbuch, když se lodní bok roztrhl. Vysoko vyšlehly plameny a vypukl požár. Zevnitř se ozývalo několik zoufalých výkřiků. Loď se rozlámala na kusy a pomalu mizela pod hladinou.

Osamělý sud se houpal ve vlnách.